Úklidový den

Erdogan se pokusil v noci na neděli uklidit demonstranty z Taksimu. Neúspěšně. Když nezabral plyn slzný, použil takzvaný orange gas. Ten vyvolává podle zasažených pocit na zvracení, dočasný pocit oslepnutí a žízeň. Když žízeň uhasíte vodou a nikoliv neutralizujícím mlékem, může se dostavit i dočasná paralýza. Ani to na odhodlané Istanbulčany nepomohlo. A tak nastal další den. Neděle. Den úklidu. Protestující se vrátili na Taksim s plastovými pytli a jali se uklízet odpadky. Umíte si tohle představit u nás? Neopouští mě údiv nad sílou a odhodláním místní populace. Ulice Istiklal vypadá téměř jako by se nic nestalo, obchody opět prodávají. V parku na Taksimu vypukl během dne improvizovaný festival. Hudba hraje a lidé se shromažďují. Pouliční prodavači prodávají. K večeru přibývá obav z plynu. Nakonec je ale na Taksimu klid. Hlavní "boje" se přesunuly do čtvrti Bešiktaš. Na lodích lidé dále skandují a tleskají. Zítra přijde první pracovní den, od vypuknutí těch největších nepokojů, tehdy se bude "lámat" chleba a ukáže se, jestli šlo o víkendový výbuch nebo dlouhodbý problém.

Mezitím v Ankaře policejní prezident raději "utekl", policie se vymkla kontrole a kdo ví,co bude dál. Nicméně věrohodné zdroje schází.

P.S. držím palce s povodněmi. Vím o nich a moc mě mrzí, že vás to postihlo.

Nashledanou u dalších zpráv

Sobota - sluníčko svítí,vlajky vlají

Kadiköy

Na sobotu si opoziční strana CHP připravila kampaň v místě, kde bydlím, tedy v Kadiköy. Nakonec se ale rozhodla podpořit protestující na Taksimu a tak zvlášť posílené parníky odvážely stovky lidí směrem do Evropy. Z lodí vlály vlajky, občas portrét Attatürka a ozývalo se nadšené skandování a tleskání. Posílené dopravy využilo mnoho stranicky nevyhraněných lidí (a pak třeba my) a přeplavilo se do Karakoy a Bešiktaše. Šířila se zpráva, že se policie, alespoň prozatím stáhla z Taksimu a to přilákalo i neprotestující, kteří jen chtěli vidět situaci nebo vyjádřit podporu přátelům. Opět jsem navštívila Istiklal. Všude byla znát předešlá noc. Provizorní bariéry, které postavili demonstranti, lidé preventivně v šálách a maskách,  s citróny po ruce. Na jednom místě ostraha distribuovala mléko. Směrem k Taksimu houstl dav a sílilo skandování. Na zemi přibývalo střepů, kolem rozbitých dveří. Přímo u Taksimu bylo tolik lidí, že postoupit kupředu šlo jen pomalu. Narozdíl od akčnějších kamarádů jsem se rozhodla pro ústup, protože z davu namačkaného na náměstí se utíká složitě. Cestou tam i zpět se povedlo pár fotek, které jsou ke shlédnutí na rajčeti.

Istiklal, co zanechala páteční noc

Bohužel zdánlivou idylku a davové nadšení vystřídaly další střety s policií. Nejprve v Bešiktaši, později opět na Taksimu. Zde policie ohradila demonstranty a pro zpestření večera na ně hodila další plyn. V pozdních hodinách začala eskalovat agresivita i ze stran některých protestantů. Mezitím zpět v Kadiköy vypukla "pokličková hodina" na podporu protestu a pak vypukla noční demonstrace i tady. Já se něúčastnila, protože i reportér musí někdy spát, ale kamaráda zastihla tato nová vlna nepokojů nepřipraveného v kavárně, odkud protestující vyhnali zákazníky a na jejíž výlohu házeli kamení. Násilnosti páchané samotnými protestujícími lidi znepokojují. J
ednak kvůli bezpečnosti, jednak protože se bojí, že je vláda využije jako argument, proč musela používat násilí, zahraničí pak demonstrujícím nevyjádří podporu a nedojde k žádnému posunu. Jak to dopadne ukáže až čas...

Nepokoje v Istanbulu - první setkání

Jak mě zachránil můj močový měchýř aneb příběh o Istanbulu, jak ho neznáte

I takhle by se mohl jmenovat příběh, který zažívám tento víkend v Istanbulu. Je to příběh o vládě, která neposlouchá protesty vlastních občanů. O vládě, která jako odpověď na nátlak nespokojených lidí, kteří pokojně protestují, na ně namíří vodní děla a hodí plyn. Ale je to také příběh o lidech, kteří se postavili za své právo vyjádřit názor. O lidech, jejichž odvahu, energii a také neuvěřitelnou solidárnost velice obdivuji.

Tento příběh začal vlastně během týdne, kdy občané začali na Taksimu, Istanbulském známém náměstí, demonstrovat proti vykácení místního parku a vystavění obchodního centra. Vláda neposlouchala. Lidé to nevzdávali. Nakonec v pátek ráno byl proti pokojně protestujícím občanům použit plyn. A to vyhnalo do ulic další protestující. Teď už nešlo o park. Teď šlo o právo vyjádřit názor a o nesmyslnou policejní brutalitu.

Pro mě to ale začalo až později. V pátek večer. Tehdy jsme s kamarádkou vyrazily na koncert poblíž Taksimu. Věděly jsme, že se něco děje, ale doposud všechny demonstrace byly velice „lokalizované“ a tak pokud jste nevešli přímo do shluku lidí na daném místě, byli jste celkem v pohodě. Na parníku do Evropy jsme potkali známého mé spolubydlící, která byla přímo na protestech. Tehdy jsme pochopili, že situace možná bude vážnější, než se zdálo. Policie opět používala plyn.  Mí přátelé ho nakonec měli dost a odešli se schovat do hotelu (asi prázdného?). Jak jsme se dozvěděli později, policie zaplynovala i ten hotel. Nicméně to už se nás chytá odhodlání, přece to teď neotočíme. Vyrážíme tedy s nově objeveným doprovodem. V hlavní ulici Istikal je podezřelý klid. Žádné nakupování, žádní pouliční muzikanti. Blíže a blíže Taksimu lidí přibývá. Myslíme na zásadní radu, kterou jsme dostaly – držte se mimo skupinky nad tři lidi, policie na ně míří plyn. Lidé houstnou. Atmosféra taky. Roste napětí.  Pak musíme do bočních uliček, na hlavní ulici už to nevypadá bezpečně. Pokračujeme. Dojdeme blízko místa našeho koncertu, ale vidíme, že tam se nedostaneme. Moc natěsnaných lidí, moc rizika, navíc máme na paměti, že všude kolem Taksimu je plyn…

Tehdy uděláme zásadní rozhodnutí – když už tu jsme a pravděpodobně nemáme jak se dostat domů, protože autobusy z Taksimu nejezdí a poslední loď odplula, zůstaneme v bezpečných malých uličkách a trochu „nasajeme atmosféru“. No.. ano.. tu jsme toho večera nasály až až. Pohybujeme se podle shlukujících se lidí – snažíme se jim vyhnout. Sílící protestní hesla jsou známkou, že je čas se přesunout. Zůstáváme v asi třech uličkách poblíž místa, kde nás náš hodný průvodce opustil. Jednu chvíli nám místní naznačí, ať si přisedneme. Mladík vedle nás pracuje jako námořník na nákladní lodi, ale teď se přišel zapojit. Nespal už 30 hodin. Po chvíli vyprávění se zvedá a odchází se znovu přidat do dění.

Potkávám i spolužačku. Jde se zapojit. Obdivuji to, ale instinkt velí nehnat se po hlavě do nebezpečné situace. Pozoruji dění kolem a mrzí mě, že nemám foťák, nebo lépe kameru. Mladí lidé skandují a vypadají plní energie… Situace tu a tam houstne, ale zatím se držíme mimo problémy. A pak přijde moment, který dal název tomuto článku. Potřebuji nutně na toaletu. Nacházíme otevřenou kavárnu, kde číšník lidi pouští na toalety, jen se usměju a než se zeptám na to,co potřebuji, už říká bathroom a ukazuje. Než se stačíme vystřídat, situace všude kolem nebezpečně zhoustne a jsme zahnány zpět do oné restaurace, majitelka ukazuje, ať jdeme nahoru a zůstaneme tam.  Postupně se přidávají další, očividně protestanti, podle gumových brýlí na hlavě a slzících očí některých Vytahují se citrony, mléko, kapky dobré na neutralizaci plynu.

 Za chvíli se vytvoří skupinka. Jak se ukáže, strávíme tu spolu noc. Syn paní majitelky, který právě přišel z protestování, ji přesvědčil, ať nechá kavárnu otevřenou pro ty, kteří potřebují trochu klidu a bezpečí. Dole je počítač na twitterování, nahoře je puštěna televize, kde na satelitních kanálech dvou menších tureckých tv běží živé zpravodajství. Uvažujeme, kdy bude dobrý moment odejít domů. Situace nevypadá dobře. A pak se dozvídáme (z turecko-francouzsko-anglického překladu), že Asie byla odříznuta od Evropy. Na mostech budují barikády. To rozhodlo. Kolem není bezpečno. Domů se nedá dostat. Zůstáváme.

A tak jsem strávila noc s partou úžasných lidí. Plných odhodlání. Za tu noc jsme viděla, jak vypadá obličej oteklý od slzného plynu. Naučila se, co se dává do léčivého koktejlu. Zjistila jsem, že stačí troška plynu a kašlete, pláčete a v krku máte jak po siné slivovici.  I trocha plynu vás probudí svým štípáním.  Pochopila jsem, jak je důležité znát místní jazyk, protože když nerozumíte co se děje, přijdete si naprosto ztracení. A také jsem obdivovala, jak se v tom neuvěřitelném chaosu kolem, začal tvořit systém. Naše skupinka vždy volá kamarádům, kontroluje polohu policie, čas od času odejde do ulic. Pak se zase vrací. Vždy někdo sleduje zprávy a píše na facebook a twitter. Stráví takto první část noci. Pak usnou poskládáni na židlích. Přes den získají novou energii a další večer budou pokračovat. Mladík, který nás sem vzal, neustále kontroluje, že je vše v pořádku a všichni mají, co potřebují. Říká, jsem šťastný, že jsou šťastní. Chci, aby se tu každý cítil dobře. A to se opravdu děje. Skupinka cizích lidí najednou není cizí, lidé si navzájem pomáhají. Všichni se soucitem hledí na nás, dva ztroskotance na tomto ostrově, kteří nemají kam a jak jít. Tu a tam se někdo slituje a podělí se s námi o zprávy. Jednu chvíli zní nadšené hurray.. to když ultras z Bešiktaše vytáhli velký vůz a zatlačili policii. Jindy se rozprostře ticho, to proto, že 4-5 lidí je doposud mrtvých. A všichni říkají, nepřej nám soustrast, je to upřímná soustrast i pro tebe, pro nás všechny, jsme v tom spolu, my všichni jsme lidské bytosti. To jediné, oč nás někdo za celou noc požádal bylo – tweetujte, pište na facebook, dejte světu vědět, co se tu děje.  Tu noc mě tihle lidé zachránili a ukázali mi, jak je důležité bojovat za věci, na kterých vám záleží. A tímto příběhem chci jejich přání splnit.