On the Czech radio

I was interviewed by Dalibor Zíta for 23.6. edition of Student plus - programme of the Czech radio made by students for students...and here is what I had to say about the situation in Istanbul. The original interview was in Czech language so I made English translation for you.

 

Why did such widespread demonstrations appear across all Turkey when it all started with a small demonstration against demolition of the park?

The people are tired with the authoritative style of governing. They are always told what will be done and there is not much space to show another opinion. When the people start peaceful demonstration, police is sent against them. Gas and water canons are used. And this time the people said stop, we’ve had enough.

Allegedly the protesting people are destroying cars and they are behaving like vandals, PM himself suggested there are terrorist groups who joined the protests. What is your opinion?

I find this totally absurd. Majority of the protests are peaceful. I saw the people who took dust bins after the first weekend of clashes with police and they cleaned Istiklal and Taksim so well, that you could „eat from the ground“ how clean it was. Yes, of course there are individuals who commit acts of violence. But those are exceptions of the rule, because truly the majority of the protests are peaceful. Of course, when you have actual clash with police the people react somehow. But again, mostly the protests are peaceful, the biggest thing people do is that they shout the slogans. You can also see the new way of protest which is just standing still and silent.

You have been studying in Turkey for a few months; did the unexpected start of the protests surprise you? Because I was myself in Turkey about a month ago and it didn´t look like something similar to this is going to happen.

Well, there already were big demonstrations on the first May, although from totally different reasons. And yes, I was very surprised. Even in the practical way because  I was in the city close to Taksim, on Friday evening when the massive protests broke out. So yes, I can say I was very much taken by surprise.

How do the protests influence the life in the city right now?                 

In most of the city parts you don’t realize something is going on. The protests are concentrated to Taksim and Besiktas, some peaceful demonstrations take place in other parts of the city also. Now the protests changed place and they take place in city parks, people sit on the grass, music is playing. The life goes on. The fears of tourists are ungrounded. There is absolutely no reason at all to cancel your holidays. If you avoid places like Taksim, you won’t even notice something is happening.

Now the protests take more silent and peaceful form. People gather in parks, they sit. Instead of clapping hands they wave fingers in the air so that they can’t be accused of disturbing public order. At first sight the situation calmed down. But the protests go on and the people join them with the same energy as before.

I can see that there are less people supporting the protests indirectly – for example by making noise with spoons and pans after nine o clock in the street, it is not as loud as it used to be.  But the protests still go on.

Postavit se na odpor

Protestující se postavili na odpor. Stojí. Minutu, hodinu, pár hodin. A mlčí. Politici jim vzkazují, že toto je obdivuhodná a zcela zákonná forma protestu. Další změna přišla, když byli manifestující lidé rozprášeni plynem a vodními děly z náměstí Taksim. Výsledkem této akce bylo, že se rozmístili všech možných jiných parků. Premiérovi se sice zdánlivým uklidněním situace povedlo ubrat protestům na mediální pozornosti, neubylo však odhodlání lidí stát si za svým. Jeden z parků, kde se protesty odehrávají, je nedaleko místa, kde žiji - Yogurt park, pro ty, kteří vědí. Lidé se shromažďují, hudba hraje. Úderem deváté večer si všichni posedají na trávník kolem malého pódia a začíná diskuze o dalším průběhu protestů. Na pódiu se střídá jeden řečník za druhým, na většině je vidět, že s mluvením k davu nemají zkušenosti, ale o to víc sympatií jim posluchači projevují. O obsahu projednávaných záležitostí vám toho moc neřeknu, rozumím tak každému pátému slovu. O čem vám povědět můžu je, že když všichni zvednou ruce a místo tleskání kmitají prsty nad hlavou (nenarušovat pořádek, pravidlo číslo jedna další fáze protestů), je to neuvěřitelná podívaná. Žasnu nad tím, jak tito mladí a dynamičtí lidé potichu sedí a poslouchají jeden projev za druhým. Faktem je, že novou formu protestu si osvojili i ti, kteří s protesty nesouhlasí, takže proti protestujícím, kteří se postavili na Taksimu si stoupla skupinka jejich odpůrců. Policisté pro změnu vzali do rukou místo plynových bombiček klasickou literaturu z polní knihovny. Podstata ale zůstává stejná. Pořád je tu premiér, který odmítá ustoupit, skupina lidí, kteří ho z různých důvodů podporují a pak další skupina, která je už unavená autoritativním stylem vedení země. Kdo asi zůstane stát poslední?

Pozdrav z cest

Tak jsem se vydala na zaslouzenou dovolenou. Jen jsem vytahla paty z mesta, s tim ze mi snad nic zasadniho neutece, vyhnala policie demonstranty plynem z Taksimu. Sotva policie polevila v obrane, zase se ji tam protestujici vratili. A tak to jde porad dal, v novem cyklu stretu - [ktere snad zase aktualne polevily]. Mezitim se z petihvezdickoveho hotelu na Taksimu stalo uloziste ranenych a z  vedouciho hrdina, kdyz je odmitl vydat policii. Ja to vse sleduji z dalky. Cestuji po jihu. Ale na Istanbul myslim kazdy den a hltam novinky od anglicky mluvicich tureckych spolucestujicich, Ve Fethyi jsem dokonce potkala solidarni miniprotest. Dvacet odhodlanych obcanu se vydalo do ulic mesta. Tamtez jsem ale narazila i na nekolik lidi podporujicich premiera. A musim uznat, ze to melo duvod. Ekonomika se zlepsila, duchody se vyplaceji vcas a nasly by se dalsi argumenty, Na strane priznivcu byl i kurdsky mladik, takze je videt, ze i mezi mladymi jsou nazory ruzne. Clovek by se skoro bal, jak moc se tento narod muze rozdelit. Vylet s partou tureckych turistu me ale presvedcil, ze to mozna nebude tak hrozne. Mladik napravo je onen zminovany priznivce vlady, slecna nalevo je aktivni v protestech, jeji vepredu sedici tatinek podporuje opozicni stranu. Mladik a tatinek se pousti do politicke debaty. Ocekavam bouri a problemy. Zasadne se mylim. Debata konci, usmevy jsou nasazeny a vsichni si uzivame vylet. Lide si pomahaji, kdyz je cesta krivolaka, sdili se susenky, I pres  ruzne politicke nazory mistni lidi spojuje kolektivni duch a taky pevna socialni hierarchie. Nektere veci jsou zkratka zasadnejsi nez jine.
A zatimco ja takto pozoruji deni daleko od centra, v Ankare zemrel dalsi clovek a podle tureckych novin 6 policistu spachalo sebevrazdu v dusledku neunosnych podminek, kterym jsou vystaveni. Mnozi pry byli bez upozorneni prelozeni do Istanbulu z sirokeho okoli a neni pro ne pripraveno misto na spani ani zajisteno jidlo. Nehlede na to ze, jak poznamenala moje spolucestujici, pri tom, kolik lidi protestuje a kolik policistu je na demonstranty nasazeno, zakonite nekteri musi mit cleny rodiny na opacne strane barikady. Prijdu si takrka provinile, ze si dovoluji chytat bronz, zatimco tato zeme se pokousi chytit svou sanci na lepsi zivot.

P.S. Hacky a carky si domyslete.. to vite, turecka klavesnice.

Válečné historky

V Gezi parku vyrostlo stanové městečko. Když nemáte stan vlastní, dostanete půjčený. Stejně jako pyžamo. A také se rozdává jídlo. Atmosféra je klidná a pohodová. Venku je teplo a tak lidé spokojeně kempují. Boje utichly. Přátelé a náhodní známí se setkávají a začíná další etapa příběhu - válečné historky. Tak jako se někdo baví s kamarády o tom, jak ho naštval šéf či manželka, tady lidé řeší, koho zatkli a koho postřelili gumovým projektilem. O chaosu posledních dní se teď už mluví s úsměvem. Někteří se ale zlobí. Mají pocit, že bojovali zbytečně, protože z Taksimu se pomalu stává pouze místo netradičního společenského setkávání a turistická atrakce a požadované změny jsou v nedohlednu. Stejně jako není slyšet důrazně artikulované požadavky. Snažím se naučit být pozorným posluchačem a zachytit všechny ty střípky příběhů, které mi unikly, protože přes všechnu lásku k informování veřejnosti jsem se od barikád držela dál. Jsou to příběhy policie střílící do lidí gumové projektily, příběhy plynu z kterého se snažíte utéct, příběhy o dvou raněných přikrytých plachtou, otázkou je zda ještě živých nebo už ne. Příběhy o přátelích, kteří přišli domů zmlácení, příběhy lidí ztracených v panikařícím davu. Jsou to také příběhy o lidech dav uklidňujících, o šťastných únicích před policií, o lidech podávajících mléko a citrony, o lidech nabízejících pomocnou ruku, o lidech vařících pro ostatní, dělících se o to málo, co mají.
Další příběh se píše právě teď a je otázkou, jaký mu zdejší občasné a vláda dopíší konec.

Malá noční hudba

S trochou zpoždění pár not ze včerejšího večera...
Na ulici Istiklal opět fungují obchody a restaurace, ale především se vrátili pouliční muzikanti! A takový pouliční muzikant, to je nejspolehlivější ukazatel čistoty vzduchu. Protože víte jak těžko se  utíká s kontrabasem pod paží?
Na lodích mezitím hudba dosáhla zcela nové úrovně. Kde hrával a zpíval jeden muzikant vydělávající na svůj večerní chléb nyní pěje celá horní paluba a kdo nepěje aspoň tleská.
Zpěv a skandování se ozývají i z Gezi parku na Taksimu, kde se vytvořilo takové malé město ve městě. Lidé se sejdou s přáteli, chvíli posedí, u pouličních stánkařů si koupí občerstvení, v provizorních knihovničkách půjčí knížku ke čtení. Atmosféra je mnohem uvolněnější a přibývá cizinců. Nic se ovšem nemění na odhodlání všech zúčastněných. Zdánlivě pohodovým večerem se pravidelně ozývá skandování a pak se naopak rozlije vlna ticha a je slyšet rytmické tleskání, to když prochází průvod a na plakátech má jména dosavadních obětí protestů.
Mezitím se vláda pokusila omluvit za nesmyslnou brutalitu policie a bylo navrženo pozastavení projektu výstavby. Problém je, že mezitím vývoj pokročil dál a lidé trvají na úplném zrušení projektu a premiérově rezignaci. Kdo odehraje závěrečný part této dynamické skladby ukáží dny příští.

Nalaďte si nás zase brzy, budeme se těšit.

Istanbul obrazem

Vážení a milí, rozsáhlejší obrazovou dokumentaci najdete v albech na: http://elfkure.rajce.idnes.cz/
prozatím pak hlavně na: http://elfkure.rajce.idnes.cz/Do_centra_deni/
Přeji hezký den a jdu se podívat, co se děje u nás ve čtvrti, že slyším tolik křiku.

Život jde dál, protesty pokračují

Po noci plné násilí ve čtvrti Bešiktaš začal v Istanbulu nový pracovní týden.
My jsme odjely s kamarádkou zkoumat krásy nedaleké Bursy a doplnit energii. V Burse, stejně jako v mnoha částech Istanbulu, jde život dál a o demonstracích nikdo nemluví. Snad jediný, koho v onom podhorském městě nepokoje trápily, byl český průvodce putovního zájezdu. Aby taky ne, dnešní večerní plán Istanbul, za dva dny Ankara. Bylo příjemné navštívit to sluncem zalité město, vítající turisty. Moc bych si přála, aby lidé odteď Istanbul a Turecko nevnímali jen jako oblast problémů, násilí a nebezpečí. Pořád je to krásná země s náručí otevřenou turistickému ruchu a neuvěřitelně pohostinnými obyvateli. A musím sebekriticky uznat, že píšeme hlavně o protestech, protože se o nich moc nemluví, ale to neznamená, že to je jediné, co se tu děje. Lidé dál pracují, nakupují, cestují, usmívají se a žijí.
Na druhou stranu protesty zmínit je potřeba, protože stále nekončí a protože snaha místních lidí o humánní zacházení a otevřený dialog by měla být vidět a slyšet.
V Istanbulu na Taksimu pokračují pokojné protesty, policie se tam doposud neobjevila. Někdo tam i tak hodil přes den plyn, ale pachatel zůstal neznámý. V Bešiktaši stejně jako včera roste napětí a situace eskaluje. V Izmiru probíhal přes den početný protest a v Ankaře je situace asi nejvyhrocenější. Takže jako včera. Dalo by se říci patová situace.
Když jsme se vrátily do Istanbulu, přišlo mi, jako by okolí bylo klidnější a Kadiköy se vracela k "normálu"... no tak teď jsem byla vyvedena z omylu. Skandující skupina s prapory a hesly právě odpochodovala zpod našich oken. Místo hlasu svolávajícího k modlitbě teď slýcháme pokličky svolávající k společnému odporu.
Život jde dál, protesty pokračují, dobrou noc!

P.S. české a německé povodně to dopracovaly po bok našich demonstrací. Jsem v duchu s vámi.

Úklidový den

Erdogan se pokusil v noci na neděli uklidit demonstranty z Taksimu. Neúspěšně. Když nezabral plyn slzný, použil takzvaný orange gas. Ten vyvolává podle zasažených pocit na zvracení, dočasný pocit oslepnutí a žízeň. Když žízeň uhasíte vodou a nikoliv neutralizujícím mlékem, může se dostavit i dočasná paralýza. Ani to na odhodlané Istanbulčany nepomohlo. A tak nastal další den. Neděle. Den úklidu. Protestující se vrátili na Taksim s plastovými pytli a jali se uklízet odpadky. Umíte si tohle představit u nás? Neopouští mě údiv nad sílou a odhodláním místní populace. Ulice Istiklal vypadá téměř jako by se nic nestalo, obchody opět prodávají. V parku na Taksimu vypukl během dne improvizovaný festival. Hudba hraje a lidé se shromažďují. Pouliční prodavači prodávají. K večeru přibývá obav z plynu. Nakonec je ale na Taksimu klid. Hlavní "boje" se přesunuly do čtvrti Bešiktaš. Na lodích lidé dále skandují a tleskají. Zítra přijde první pracovní den, od vypuknutí těch největších nepokojů, tehdy se bude "lámat" chleba a ukáže se, jestli šlo o víkendový výbuch nebo dlouhodbý problém.

Mezitím v Ankaře policejní prezident raději "utekl", policie se vymkla kontrole a kdo ví,co bude dál. Nicméně věrohodné zdroje schází.

P.S. držím palce s povodněmi. Vím o nich a moc mě mrzí, že vás to postihlo.

Nashledanou u dalších zpráv

Sobota - sluníčko svítí,vlajky vlají

Kadiköy

Na sobotu si opoziční strana CHP připravila kampaň v místě, kde bydlím, tedy v Kadiköy. Nakonec se ale rozhodla podpořit protestující na Taksimu a tak zvlášť posílené parníky odvážely stovky lidí směrem do Evropy. Z lodí vlály vlajky, občas portrét Attatürka a ozývalo se nadšené skandování a tleskání. Posílené dopravy využilo mnoho stranicky nevyhraněných lidí (a pak třeba my) a přeplavilo se do Karakoy a Bešiktaše. Šířila se zpráva, že se policie, alespoň prozatím stáhla z Taksimu a to přilákalo i neprotestující, kteří jen chtěli vidět situaci nebo vyjádřit podporu přátelům. Opět jsem navštívila Istiklal. Všude byla znát předešlá noc. Provizorní bariéry, které postavili demonstranti, lidé preventivně v šálách a maskách,  s citróny po ruce. Na jednom místě ostraha distribuovala mléko. Směrem k Taksimu houstl dav a sílilo skandování. Na zemi přibývalo střepů, kolem rozbitých dveří. Přímo u Taksimu bylo tolik lidí, že postoupit kupředu šlo jen pomalu. Narozdíl od akčnějších kamarádů jsem se rozhodla pro ústup, protože z davu namačkaného na náměstí se utíká složitě. Cestou tam i zpět se povedlo pár fotek, které jsou ke shlédnutí na rajčeti.

Istiklal, co zanechala páteční noc

Bohužel zdánlivou idylku a davové nadšení vystřídaly další střety s policií. Nejprve v Bešiktaši, později opět na Taksimu. Zde policie ohradila demonstranty a pro zpestření večera na ně hodila další plyn. V pozdních hodinách začala eskalovat agresivita i ze stran některých protestantů. Mezitím zpět v Kadiköy vypukla "pokličková hodina" na podporu protestu a pak vypukla noční demonstrace i tady. Já se něúčastnila, protože i reportér musí někdy spát, ale kamaráda zastihla tato nová vlna nepokojů nepřipraveného v kavárně, odkud protestující vyhnali zákazníky a na jejíž výlohu házeli kamení. Násilnosti páchané samotnými protestujícími lidi znepokojují. J
ednak kvůli bezpečnosti, jednak protože se bojí, že je vláda využije jako argument, proč musela používat násilí, zahraničí pak demonstrujícím nevyjádří podporu a nedojde k žádnému posunu. Jak to dopadne ukáže až čas...

Nepokoje v Istanbulu - první setkání

Jak mě zachránil můj močový měchýř aneb příběh o Istanbulu, jak ho neznáte

I takhle by se mohl jmenovat příběh, který zažívám tento víkend v Istanbulu. Je to příběh o vládě, která neposlouchá protesty vlastních občanů. O vládě, která jako odpověď na nátlak nespokojených lidí, kteří pokojně protestují, na ně namíří vodní děla a hodí plyn. Ale je to také příběh o lidech, kteří se postavili za své právo vyjádřit názor. O lidech, jejichž odvahu, energii a také neuvěřitelnou solidárnost velice obdivuji.

Tento příběh začal vlastně během týdne, kdy občané začali na Taksimu, Istanbulském známém náměstí, demonstrovat proti vykácení místního parku a vystavění obchodního centra. Vláda neposlouchala. Lidé to nevzdávali. Nakonec v pátek ráno byl proti pokojně protestujícím občanům použit plyn. A to vyhnalo do ulic další protestující. Teď už nešlo o park. Teď šlo o právo vyjádřit názor a o nesmyslnou policejní brutalitu.

Pro mě to ale začalo až později. V pátek večer. Tehdy jsme s kamarádkou vyrazily na koncert poblíž Taksimu. Věděly jsme, že se něco děje, ale doposud všechny demonstrace byly velice „lokalizované“ a tak pokud jste nevešli přímo do shluku lidí na daném místě, byli jste celkem v pohodě. Na parníku do Evropy jsme potkali známého mé spolubydlící, která byla přímo na protestech. Tehdy jsme pochopili, že situace možná bude vážnější, než se zdálo. Policie opět používala plyn.  Mí přátelé ho nakonec měli dost a odešli se schovat do hotelu (asi prázdného?). Jak jsme se dozvěděli později, policie zaplynovala i ten hotel. Nicméně to už se nás chytá odhodlání, přece to teď neotočíme. Vyrážíme tedy s nově objeveným doprovodem. V hlavní ulici Istikal je podezřelý klid. Žádné nakupování, žádní pouliční muzikanti. Blíže a blíže Taksimu lidí přibývá. Myslíme na zásadní radu, kterou jsme dostaly – držte se mimo skupinky nad tři lidi, policie na ně míří plyn. Lidé houstnou. Atmosféra taky. Roste napětí.  Pak musíme do bočních uliček, na hlavní ulici už to nevypadá bezpečně. Pokračujeme. Dojdeme blízko místa našeho koncertu, ale vidíme, že tam se nedostaneme. Moc natěsnaných lidí, moc rizika, navíc máme na paměti, že všude kolem Taksimu je plyn…

Tehdy uděláme zásadní rozhodnutí – když už tu jsme a pravděpodobně nemáme jak se dostat domů, protože autobusy z Taksimu nejezdí a poslední loď odplula, zůstaneme v bezpečných malých uličkách a trochu „nasajeme atmosféru“. No.. ano.. tu jsme toho večera nasály až až. Pohybujeme se podle shlukujících se lidí – snažíme se jim vyhnout. Sílící protestní hesla jsou známkou, že je čas se přesunout. Zůstáváme v asi třech uličkách poblíž místa, kde nás náš hodný průvodce opustil. Jednu chvíli nám místní naznačí, ať si přisedneme. Mladík vedle nás pracuje jako námořník na nákladní lodi, ale teď se přišel zapojit. Nespal už 30 hodin. Po chvíli vyprávění se zvedá a odchází se znovu přidat do dění.

Potkávám i spolužačku. Jde se zapojit. Obdivuji to, ale instinkt velí nehnat se po hlavě do nebezpečné situace. Pozoruji dění kolem a mrzí mě, že nemám foťák, nebo lépe kameru. Mladí lidé skandují a vypadají plní energie… Situace tu a tam houstne, ale zatím se držíme mimo problémy. A pak přijde moment, který dal název tomuto článku. Potřebuji nutně na toaletu. Nacházíme otevřenou kavárnu, kde číšník lidi pouští na toalety, jen se usměju a než se zeptám na to,co potřebuji, už říká bathroom a ukazuje. Než se stačíme vystřídat, situace všude kolem nebezpečně zhoustne a jsme zahnány zpět do oné restaurace, majitelka ukazuje, ať jdeme nahoru a zůstaneme tam.  Postupně se přidávají další, očividně protestanti, podle gumových brýlí na hlavě a slzících očí některých Vytahují se citrony, mléko, kapky dobré na neutralizaci plynu.

 Za chvíli se vytvoří skupinka. Jak se ukáže, strávíme tu spolu noc. Syn paní majitelky, který právě přišel z protestování, ji přesvědčil, ať nechá kavárnu otevřenou pro ty, kteří potřebují trochu klidu a bezpečí. Dole je počítač na twitterování, nahoře je puštěna televize, kde na satelitních kanálech dvou menších tureckých tv běží živé zpravodajství. Uvažujeme, kdy bude dobrý moment odejít domů. Situace nevypadá dobře. A pak se dozvídáme (z turecko-francouzsko-anglického překladu), že Asie byla odříznuta od Evropy. Na mostech budují barikády. To rozhodlo. Kolem není bezpečno. Domů se nedá dostat. Zůstáváme.

A tak jsem strávila noc s partou úžasných lidí. Plných odhodlání. Za tu noc jsme viděla, jak vypadá obličej oteklý od slzného plynu. Naučila se, co se dává do léčivého koktejlu. Zjistila jsem, že stačí troška plynu a kašlete, pláčete a v krku máte jak po siné slivovici.  I trocha plynu vás probudí svým štípáním.  Pochopila jsem, jak je důležité znát místní jazyk, protože když nerozumíte co se děje, přijdete si naprosto ztracení. A také jsem obdivovala, jak se v tom neuvěřitelném chaosu kolem, začal tvořit systém. Naše skupinka vždy volá kamarádům, kontroluje polohu policie, čas od času odejde do ulic. Pak se zase vrací. Vždy někdo sleduje zprávy a píše na facebook a twitter. Stráví takto první část noci. Pak usnou poskládáni na židlích. Přes den získají novou energii a další večer budou pokračovat. Mladík, který nás sem vzal, neustále kontroluje, že je vše v pořádku a všichni mají, co potřebují. Říká, jsem šťastný, že jsou šťastní. Chci, aby se tu každý cítil dobře. A to se opravdu děje. Skupinka cizích lidí najednou není cizí, lidé si navzájem pomáhají. Všichni se soucitem hledí na nás, dva ztroskotance na tomto ostrově, kteří nemají kam a jak jít. Tu a tam se někdo slituje a podělí se s námi o zprávy. Jednu chvíli zní nadšené hurray.. to když ultras z Bešiktaše vytáhli velký vůz a zatlačili policii. Jindy se rozprostře ticho, to proto, že 4-5 lidí je doposud mrtvých. A všichni říkají, nepřej nám soustrast, je to upřímná soustrast i pro tebe, pro nás všechny, jsme v tom spolu, my všichni jsme lidské bytosti. To jediné, oč nás někdo za celou noc požádal bylo – tweetujte, pište na facebook, dejte světu vědět, co se tu děje.  Tu noc mě tihle lidé zachránili a ukázali mi, jak je důležité bojovat za věci, na kterých vám záleží. A tímto příběhem chci jejich přání splnit.