Válečné historky

V Gezi parku vyrostlo stanové městečko. Když nemáte stan vlastní, dostanete půjčený. Stejně jako pyžamo. A také se rozdává jídlo. Atmosféra je klidná a pohodová. Venku je teplo a tak lidé spokojeně kempují. Boje utichly. Přátelé a náhodní známí se setkávají a začíná další etapa příběhu - válečné historky. Tak jako se někdo baví s kamarády o tom, jak ho naštval šéf či manželka, tady lidé řeší, koho zatkli a koho postřelili gumovým projektilem. O chaosu posledních dní se teď už mluví s úsměvem. Někteří se ale zlobí. Mají pocit, že bojovali zbytečně, protože z Taksimu se pomalu stává pouze místo netradičního společenského setkávání a turistická atrakce a požadované změny jsou v nedohlednu. Stejně jako není slyšet důrazně artikulované požadavky. Snažím se naučit být pozorným posluchačem a zachytit všechny ty střípky příběhů, které mi unikly, protože přes všechnu lásku k informování veřejnosti jsem se od barikád držela dál. Jsou to příběhy policie střílící do lidí gumové projektily, příběhy plynu z kterého se snažíte utéct, příběhy o dvou raněných přikrytých plachtou, otázkou je zda ještě živých nebo už ne. Příběhy o přátelích, kteří přišli domů zmlácení, příběhy lidí ztracených v panikařícím davu. Jsou to také příběhy o lidech dav uklidňujících, o šťastných únicích před policií, o lidech podávajících mléko a citrony, o lidech nabízejících pomocnou ruku, o lidech vařících pro ostatní, dělících se o to málo, co mají.
Další příběh se píše právě teď a je otázkou, jaký mu zdejší občasné a vláda dopíší konec.